Vypadalo to bledě. Vytrvalý déšť za oknem. Studený vítr. Typický podzim. Naši osmáci (a osmačky) však nejsou žádné bábovky. A tak jsme se pustili do inzerovaného fyzikálního „projektu“.
Využili jsme čerstvě nabytých znalostí z právě probíraných kapitol v matematice (druhá mocnina a druhá odmocnina) a zabývali se pohybem tenisových míčků v gravitačním poli Země. Zákon zachování energie nevypadá na víc než shluk písmen, když mu však porozumíte, můžete ho využít. My se dali do díla na pomezí atletiky a balistiky.
Pomocí (fyzikálních) vzorců jsme už schopni určit výšku, do níž byl vyhozen tenisák. A v případě zájmu i rychlost jeho dopadu. Stačí jen znát dobu „letu“.
Samotné vyhazování míčků do výšky muselo pochopitelně proběhnout venku. Pod širým nebem. Takže jsme kromě tělocvičných prvků zařadili do programu i lekci v otužování. Co si budeme nalhávat, do té nepohody se sice nikomu moc nechtělo, ale …
Nezbývá než vzdát hold našim odvážným a odhodlaným žákům (a žákyním). Dokázali to. Vlastně, když se to tak vezme, není takový pobyt na čerstvém povětří dobrá metoda na zvýšení imunity a tedy i boj s oním nejmenovaným neviditelným nepřítelem?
Na zmrzlé ruce se po návratu do školní budovy rychle zapomnělo, mírně mokré oblečky uschly a vyplňování pracovních listů v teple a pohodlí šlo jako po másle. Rekordní dosažená výška přes patnáct metrů! Bez předběžného tréninku a za skutečně krutých podmínek. Wim Hof by měl radost.